Hmmm… Wufengovo pozorování můžu taky potvrdit – po vydatném hnojení jsou kvanta výhonků, ale spíš slabších. Nemám to tedy nijak vědecky experimentálně ověřeno, ale už to tak asi třetím čtvrtým rokem na těch několika exemplářích sleduju.
Tou magickou formulí je asi rovnováha. Harmonie. Když je dusíku málo, je to špatně, ale když je ho moc (absolutně, ale i relativně k draslíku nebo fosforu), rostou hlavně listy a maximalizuje se fotosyntetizující povrch, a to na úkor reprodukčních orgánů (to nás naštěstí u bambusů moc nezajímá) nebo kořenové soustavy, která pak nestíhá vyživovat, je stresovaná a rostlina může snáze i onemocnět. A dokonce špatně kotví, takže se stromy/bambusy apod. mohou vyvracet. Přebytek dusíku se docela pozná na tom, že jsou extrémně velké (a tmavé) listy. Ty ovšem mohou na okrajích zežloutnout nebo zhnědnout a zaschnout. Dusík rostlinu zbavuje vody, ale minerální soli zůstávají. Pomocí může být pořádné zalití měkkou vodou (snad proto bývá dešťová voda nejlepší – má jen minimálně solí, na rozdíl třeba od studniční vody). A extrémní přebytek dusíku může zdecimovat půdní organismy, ale tady bych se moc nebál, ony se určitě rychle znovu z okolí rozšíří, jakmile koncentrace poklesne.
I u rostlin platí, že rostou jen tak rychle/dobře, jak dovolí nejslabší článek. Potřebují v zásadě teplo, světlo, živiny a CO2. I když dodám hojně živin (N-P-K), jsou tu další limitující faktory. Myslím, že u mě v 500 m. n. m. je to teplo. A CO2, byť se mnozí ekologičtí alarmisti osypou, ale je to tak. Obsah oxidu uhličitého ve vzduchu by mohl být klidně trojnásobný oproti dnešku, a to by to teprve jelo (indooroví pěstitelé marjánky dobře vědí…. ;-)). Možná proto mnohé kytky prosperují ve třídách, kancelářích nebo halách, kde je hodně lidí a hodně se tam dýchá. Lidi často věří, že jim jejich kytičky rostou proto, že na ně mluví, že s i s nimi povídají, a že rostlina vnímá lásku/vibrace/energii/dosaď si, co chceš... Ale tím mluvením na ně ve skutečnosti vydechují CO2...
Hnojím taky. Postupem doby ale reviduju svoje nadšení pro megadávky dusíku. Třeba Hans Prins nehnojí chemicky prakticky vůbec. Používá hlavně hnůj, rostlinné zbytky (mulč) a lávový prach. Mluvil jsem s ním, zrazoval mě od syntetiky.
Uvažuju, že zkusím pod bambus vysadit nějaké bobovité rostliny, které pomocí symbiotických bakterií vážou vzdušný dusík. Třeba takový hrách, pokud by se uchytil, by mohl přes léto dodávat něco málo dusíku a po sezóně posloužit jako mulč. Minimálně na okrajích porostu a v prosvětlených místech by růst mohl.
Ovare, tou močovinou „neetického“ původu ;-) jsem taky zaléval, ale je s tím práce a nakonec mi to manželka zatrhla. Tentýž problém: nevonělo to. Ale určitě to funguje, protože tahle žlutá kapalina obsahuje látky, které jsou podobné rostlinným růstovým hormonům a taky tak fungují…
