Nastavení hledání (Stránka 2 z 4)

Opuntia fragilis

Nejmenší a nejmrazuvzdornější opuncie ze všech. Opuntia fragilis je kaktusem amerických prérií, její areál rozšíření odpovídá pastvinám bizonů, kteří jí roznášeli po prériích. Drobné články se snadno odlamují, stačí dotknout se trnů se zpětnými háčky a už si článek nechtěně odnášíte s sebou.

Mám ale i formu z Britské kolumbie která vydrží krupobití aniž by se cokoliv rozlámalo.

Kromě vlhkého východu roste po většině Ameriky, od Arizony po Peace River na 56°severní šířky v Kanadě. V horách jde až do 3000 m.n.m. Mrazuvzdorný jsou všechny formy.

Na východě se často kříží s humifusou, na západě s polyacanthou, na jihu s phaeacanthou. Ve státech Oreton, Idaho, Washington tak na náplavech řek vzniknul druh Opuntia x Columbiina, z nichž některý jsou s fantasticky dlouhými trny.

U nás je největším nebezpečím krupobití, trs opuncií se tak rozlamuje na hromadu článků. Rozlamují a roznášejí jí po zahradě taky kočky a další zvířata.

Kvete různě barevně, obvykle žlutě a to až větší trsy pokud je mezi tím něco nerozláme. Naštěstí starší články drží už pohromadě dobře. Plody jsou malý a suchý, nejedlý.

Obr.4 - z r. 2011

Obr.5 - detail

Obr.6 - hybrid "Fussen" (2011)

Obr.7 - hybrid "Freiburg" (2010)

Poslední dvě kvetou i v malý velikosti na rozdíl od normálních fragilisek.

Opuntia polyacantha var. polyacantha

Je ideální druh pro venkovní pěstování, absolutně odolná. Areál rozšíření v přírodě je obrovskej, celý západ ameriky od Mexika po Kanadu. Nejsevernější výskyt je v Kanadském Drumheller, nejvýše roste v horách do cca 3000 m.n.m.

var. polyacantha je nejotužilejší, na jih od Utahu rostou var. hystricina, erinacea, arenaria, nicholii. Ty jsou u nás spíše nedostatečně odolný. Trpí vlhkostí a vymrzáním.

Obr.1 - z roku 2009
Tahle je podobná těm z Utahu, červený květy, řídký otrnění, na zimu se barví články do fialova. Severní formy jsou hustěji otrněný, žlutě kvetou a v zimě zůstávaj zelený.

Obr.2 - z roku 2011
To je můj oblíbenec, hybrid, podobá se už hystricinám. Každoročně bohatě kvete, nepomrzá, nehnije.

Poznávacím znakem druhu polyacantha jsou mrazuvzdornost, vysychavý plody, nerozpadavý články (článek nelze snadno oddělit rukou, nutno použít nůž)

Další druh zase příště.

Tykání v pohodě. U velkých bambusů se pokouším jít na jistotu. V mých podmínkách je však zatím nejodolnější zelená aureosulkáta (neztratila ani jednu větvičku) ale možná jí dožene žlutý Lama Tempel. Spectabilis nepatrně pozaostává ale zato fantasticky regeneruje. Nuda, biseťák zatím pozadu.

To krytí před sluncem a větrem dělá hodně, ale myslím že spíš pokud jde o listy.

Opravdu zásadní je řek bych výškopis krajiny, nemusí to být vyloženě mrazová kotlina, i na svazích mráz stéká dolů. Taky čím víc stromů v okolí - tmavý jehličí sálá rychle teplo do oblohy. Letos jsem byl bivakovat na Kvildě v těch bezmála -40°C. Je neuvěřitelný jak rychle večer v lesích klesá teplota. z nějakých -5 na -25 během snad tří, čtyř hodin. Tam by bambusy neměli šanci :-)

- no Kocourek to má na kopci a my na svahu pod kopcem...

Takže nejen u nás to netloustne. Jen je zajímavý jak na pomrznutí reagujou různý druhy - aureosulkáty a biseťák s tím problém nemají.

Wufengu, byl jsem tam na jaře pro sazenici sasaella ramosa. Možná je ten váš svah nad přehradou mrazovej.

Zato v Rostetu zvládli zimu obstojně. Honza Kocourek mi ani nechtěl věřit úplný zmrznutí biseťáku v Praze (až na jeden přeživší pupen kromě několika lístků těsně u země). U nich je biseťák téměř nepoškozený. Ty lokální mikroklimatický podmínky hrají teda roli, když jsou takový rozdíly v zahradách pár kilometrů vzdálených.